Učme se od dětí!
Pořadatelé setkání Svatého otce s mládeží chtějí mladé lidi povzbudit ke skutku křesťanské solidarity, aby věnovali papeži dar na podporu jeho charitativních a misijních projektů v Africe. Veřejná sbírka na tento účel s názvem "Pro Afriku" probíhá již dva měsíce.
Příspěvky do sbírky na pomoc Africe mohou mladí lidé sbírat mezi sebou ve farnostech a darovat prostřednictvím svých diecézních center mládeže nebo poslat přímo na zvláštní účet této sbírky: 2102316603/2700. Fantazii pro různé aktivity se meze nekladou, jak dokazuje například toto svědectví Anety Hrabovské:
V neděli 13. září jsme měli ve farnosti mši "Pro Afriku". Tedy mši se sbírkou, jejíž výtěžek chceme věnovat k celostátní sbírce mladých jako dar papeži pro Afriku. Přemýšleli jsme totiž, jak bychom jako mladí z farnosti mohli papeži přispět a po dlouhých úvahách jsme se rozhodli věnovat sbírce jednu nedělní mši. Protože znáte to – malé kapesné, chudí studenti… Navíc, my máme ve farnosti víc dětí než mladých a i když by přihodili nějakou tu dvacku nebo padesátku, pořád by to byly peníze rodičů, o které by si řekli. Tak jsme to pojali z jiného konce a poprosili farníky, jestli by nám s těmi financemi nepomohli: my věnujeme všechen náš um, dovednosti a volný čas a pokud budou oni chtít, budeme rádi, když věnují do sbírky pár korun. Se scholou jsme nacvičovali písničky, ordinárium a žalm a ve spolču jsme s holkama promýšlely přímluvy a obětní průvod. Výsledek byl nad naše očekávání, ale to teď vlastně není vůbec podstatné.
Co dostalo mě, a nebudu přehánět, když řeknu, že i většinu přítomných na mši, byl obětní průvod. Chtěli jsme mít celou mši v africkém duchu, proto jsme tomu přizpůsobili i obětní průvod. Kromě darů chleba a vína jsme do něj zařadili ještě boty, pastelky, krabici rýže s lahví minerálky a plyšového medvídka. Jako komentář jsme zvolili trochu netradičně svědectví dvou obyčejných desetiletých holčiček:
*
Jmenuji se Ema a je mi 10 let. Žiju v centru Prahy s rodiči a starším bratrem. Bydlíme v bytě ve třetím patře, mám svůj pokoj, který je namalovaný na oranžovo. Každé ráno, než jdu do školy, mám na stolečku v kuchyni připravené oblečení, které mi maminka chystá do školy. Tu modrou sukni nemám ráda, raději chodím v těch žlutých šatech s kapucí, které mi teta dovezla z Itálie. Takové žádná holka ze třídy nemá.
Jmenuji se Maya a je mi 10 let. Žiju v malé vesničce v Etiopii a na rozdíl od mnoha jiných dětí mám svůj domov. Je jím hlíněná chatrč, kde bydlím s rodiči a sourozenci. Každé ráno se chystám do školy a oblékám si školní uniformu a boty. Nevadí, že jsou boty o dvě čísla větší a mají zelenou barvu.
*
V úterý chodím na gymnastiku, ve středu do hudebky a ve čtvrtek na plavání. Nejraději mám pátek, protože pak jsou dva dny volna. Škola mě moc nebaví, je tam nuda. Jenom výtvarka mě baví. Klára má třípatrové pouzdro plné fixů a někdy mi je půjčí. Mně ho maminka koupit nechce, protože jsem dostala nové dvoupatrové s pastelkama k Vánocům.
Ve škole se učíme anglicky, počítáme na počítadle a zpíváme písničky. Taky malujeme. To mě baví nejvíc, protože vybarvujeme těmi barevnými pastelkami, které ve škole máme. Chtěla bych je mít i doma, aby si s nima mohli malovat i moji mladší sourozenci, ale jsou moc drahé.
*
Se Sárou a Nikol chodíme na oběd do školní jídelny. Pořád máme filety a nějakou zeleninu. Na konci roku jsme měli i hranolky, ty by mohly být častěji.
Po vyučování chodíme společně s paní učitelkou a spolužáky na oběd. Většinou máme rýži nebo kaši, ta je taky dobrá, i když nejraději mám hranolky. Paní učitelka nám ale vypráví, že v některých částech Afriky nemají lidé jídlo vůbec i několik dní.
*
Doma se většinou s bráchou přetahujeme o počítač a videohry. Jenže on je starší a skoro vždycky vyhraje. Já mu za to aspoň rozbourám stavbu z lega nebo rozházím puzzle, které skládá ve svém pokojíku.
Odpoledne spěchám domů, protože mě čeká spousta práce. Starám se o mladší sourozence a taky pomáhám rodičům na poli. Moc volného času nemám, ale když mám chvilku, hraju si se svým medvídkem, kterého jsem dostala od tety z města.
*
A v tuhle chvíli, kdy jsme za tiché melodie kytary přemýšleli, jaké je štěstí, že máme všechno a vlastně ještě mnohem víc než potřebujeme, vyběhnul z první lavice asi čtyřletý chlapec. V ruce svíral dvě plastové figurky svých oblíbených kreslených hrdinů, se kterými si do té doby hrál, a mířil rovnou k otci Klementovi. Zastavil se před ním a do ruky mu podal obě postavičky. Pak se otočil a odběhl zpátky do lavice. Stáli jsme jako opaření. Na co si to tu hrajeme? Rozhodujeme se, jestli dát na sbírku pro Afriku stovku nebo dvě a myslíme si, jací jsme machři, když myslíme na někoho jiného. A tenhle malý kluk dal všechno, co měl. Naprosto spontánně, bez jakéhokoliv rozhodování. Pane jo, to byla lekce. Až je mi z toho úzko, když si vzpomenu, jak pečlivě promýšlím, kolik času, úsilí nebo peněz můžu darovat někomu jinému. A ono je to přitom tak jednoduché.
(Aneta Hrabovská)

